BEN_Drowned (1. část)

9. července 2018 v 21:32 | ticcichristine
Příspěvek #1 (7. září 2010)

Okej, s tímhle potřebuji tvou pomoc. Tohle není copypasta, jedná se o dlouhé čtení, ale cítím jako by na tom záviselo mé bezpečí, můj život. Vztahuje se to ke hře, konkrétně k Majora's Mask a celé je to ta nejdivnější a nejděsivější věc co se mi kdy v mém podělaném životě přihodila.

Musím se zmínit, že jsem se akorát přestěhoval na kolej své vysoké školy a kamarád mi dal jeho staré Nintendo 64, abych se tam alespoň nějak odreagoval a mohl pařit hry. Konečně si budu moci zahrát všechny ty staré retro hry z mého dětství, které se válejí v krabici už bezmála deset let. Jeho boží staré Nintendo 64 přišlo s chabou kopií Super Smash Brothers, což mě po chvíli hraní beztak omrzelo.

Tento víkend jsem se proto rozhodl objet sousedství - jen nějakých třicet minut od koleje s tím, že si projdu garážové výprodeje a třeba usmlouvám rodiče, zbavující se různých her po rozmazleném synkovi, k nějaké přijatelné obchodní ceně. Nakonec jsem si vybral kopii Pokémon Stadium, Goldeneye (Aw, jo!), F-Zero a dvě další konzole za dva dolary. Spokojený sám se sebou jsem se chystal odjet zpátky, když tu mou pozornost upoutal poslední dům. Stále dodnes netuším proč, nebyla tu žádná auta a byl tu jeden jediný stolek s různými krámy, ale něco mě přitahovalo k tomu stolku stále blíž. Většinou důvěřuji svým střevům - víte co myslím - a tak jsem vystoupil z auta a byl jsem pozdraven starým pánem. Působil na mě ne zcela příjemným dojmem, ještě slušně řečeno. Působil jaksi zvláštně a kdybyste se mě zeptali, abych vám vysvětlil proč mi tak připadal, nevěděl bych co říct - zkrátka to nebyl člověk o kterém bych si dokázal myslet jen samé dobré věci. Bylo tu něco, kvůli čemu jsem se cítil nesvůj, nevím. Můžu vám však říct, že kdyby nebylo chvilku po poledni a kolem dokola nebylo plno lidí, vzájemně se dohadujíc o cenách, nikdy bych k tomu muži nezajel ani na okraj chodníku.

Blýskl po mně pokřiveným úsměvem a zeptal se co hledám - okamžitě jsem zaregistroval, že musí být nejspíš slepý na jedno oko; jeho pravé oko mělo ten "zakalený" výraz. Přinutil jsem se proto dívat se mu do levého oka, snažíc se ignorovat to a zeptal jsem se, zda-li nemá nějaké staré videohry.

Sám jsem si už v hlavě připravoval zdvořilou odpověď, až se mě zeptá co je to videohra, ale k mému překvapení řekl že jich několik má ve staré krabici. Ujistil mě, že bude zpátky "cobydup" a odkráčel do garáže. Když jsem tak sledoval jak se belhá pryč, pohled mi sklouzl na věci, které prodával na stole. Měl tam jakési... Velmi podivné malby, které spíš vypadaly jako inkoustové šplíchance jež vám může ukázat psycholog na jednom z jeho testů. Zvědavý, díval jsem se na jednotlivé obrazy až jsem došel k poslednímu; vypadal jako ze hry Majora's Mask - stejné rysy. Jestli kvůli tomu, že jsem tajně doufal že najdu onu hru na garážových výprodejích, nebo snad pro nějaké naprosto nesmyslné kecy Freuda které se odrážely v inkoustových obrazcích, ovlivnily následující slet událostí, nevím. Měl jsem se zeptal toho chlapa. Kéž bych se ho býval zeptal...

Po zírání na flek podobný Majora's Mask, všiml jsem si, že stařík je zpět u stolu a šklebící se má natažené paže. Musím uznat, že jsem reflexivně uskočil a následně se poněkud nervózně zasmál, jak mi podával Nintendo 64 kazety. Měly klasickou šedou barvu, jen na některých bylo černým fixem napsáno "Majora". Motýlci v břiše vzrušeně vzlétli, když mi došlo jak obrovská náhoda to je - a tak jsem se toho muže zeptal, kolik za ně chce.

Ten starý muž se na mě usmál a řekl mi, že je můžu mít klidně zadarmo, že to kdysi patřilo klukovi, který byl asi tak v mém věku, ale už tu nežije. Bylo něco velmi zvláštního na tom, jak muž utvořil onu větu, ale aniž bych tomu věnoval větší pozornost, těšil jsem se z možnosti že to všechno budu mít bez placení.

Připomněl jsem si, že bych měl být skeptický - nebylo tu nic, co by mi zaručovalo že to bude fungovat, že to půjde spustit. Pak se ale ozvalo mé optimistické já, které si řeklo že to může být pirátská nebo beta verze - a to stačilo abych byl zpět v sedmém nebi. Poděkoval jsem muži a on se na mě usmál a loučil se, asi něco ve smyslu jako kdyby mi říkal "Sbohem tedy!". Cestou domů jsem přemýšlel nad jeho slovy, nebyl jsem si jistý co mi vlastně řekl. Mé obavy se potvrdily když jsem zapnul hru (která k mému překvapení fungovala dobře) a byl tu jen jeden soubor pojmenovaný "BEN". "Sbohem Bene", říkal ten muž, "sbohem Bene". Bylo mi toho muže líto, pravděpodobně už byl senilní prarodič a já jsem mu - z nějakého důvodu - připomněl jeho vnuka "Bena".

Ze zvědavosti jsem se podíval na uložený záznam. Jak jsem si to tak prohlížel, mohl jsem říci že byl ve hře už pěkně daleko - měl už téměř všechny masky a 3/4 pozůstatků vládců. Všiml jsem si že použil sošku sovy k uložení hry, byl to Den 3 a nacházel se u Stone Tower Temple sotva hodinu předtím, než by spadl měsíc. Pomyslel jsem si, jaká to škoda že se ten kluk dostal tak blízko ke konci, ale nikdy hru nedokončil. Vytvořil jsem nový soubor, který jsem pojmenoval "Link", čistě z jakési tradice a začal jsem hrát, připraven vrátit se zpět do svého dětství.

Navzdory k opotřebovanému přebalu hry jsem byl příjemně překvapen tím, jak hladce hra běžela - jako opravdu slušná kopie, jen s vyjímkou nějakých malých nedostatků (textury tam kde nemají být, náhodné šumění a podobně, ale nic hrozného). Jediná věc, která mě lehce rozčilovala, byla že mi říkali v jednu chvíli "Link" a v druhou chvíli "BEN". Nejspíš to byla jen nějaká malá chyba v souboru, která způsobila že jméno občas přeskočilo. Uznávám, že mě to poněkud děsilo, a tak nedlouho poté co jsem porazil Woodfall Temple jsem se vrátil do souboru a smazal záložku "BEN" (kterou jsem až doposud uchovával jen z určitého respektu k původnímu majiteli, ne snad že bych potřeboval dvě záložky), doufající, že se tím vyřeší problém s přeskakujícími jmény. No, vyřešil a nevyřešil - nejmenoval jsem se teď nijak. V místě rozhovorů bylo místo mého jména jen prázdné místo (i přesto, že můj soubor byl pojmenován "Link"). Frustrovaný a se spoustou úkolů jsem hru na den odložil.

Znovu jsem začal hrát předešlý večer, získal jsem Lens of Truth, na cestě k dokončení Snowhead Temple. Teď, někteří z opravdu zapálených hráčů Majora's Mask ví o "poruše 4.dne" - pro ty z vás, kteří neví o čem je řeč, můžete si to vygooglit, v podstatě jde však o to že přesně v 00:00 posledního dne, dostanete možnost hovořit s astronomem a podívat se skrz teleskop. Pokud si to dobře načasujete, počitadlo zmizí a máte další den na dokončení toho, co jste právě dělali (ať už šlo o cokoliv). Rozhodl jsem se to vyzkoušet hned co jsem dokončil Snowhead Temple - povedlo se to na první pokus. Odpočítání zmizelo.

Nicméně, když jsem stiskl B pro ukončení teleskopu, místo toho abych byl přivítán astronomem, ocitl jsem se v aréně, bojovací místnosti vládce Majory na konci hry, zírající na Skull Kida, tyčícího se nade mnou. Nebyl tu sebemenší zvuk, pouze on tyčící se nade mnou a hudba v pozadí (která byla neméně děsivá). Náhle se mi začaly potit dlaně - tohle určitě nebylo normální. Skull Kid se tu NIKDY neobjevoval. Zkusil jsem se pohybovat po okolí, ale bez ohledu na to, kam jsem šel, Skull Kid mi byl stále tváří v tvář, zírající, mlčící. Po celých 60 sekund se nestalo vůbec nic. Myslel jsem si už, že se hra sekla nebo něco takového - ale to jsem začal velice rychle zpochybňovat.

Chystal jsem se zmáčknout reset, když se na obrazovce objevil text: "Nejsi si jistý proč, ale zjevně jsi tu měl rezervaci..." (You're not sure why but you apparently had a reservation - orig. věta, pozn. překl.). Ihned jsem tu zprávu rozpoznal - obdržíš ji po získání klíče od Anju ve Stock Pot Inn, ale proč se objevila teď a tady? Zapudil jsem myšlenku, že se se mnou hra snaží komunikovat. Začal jsem znovu zkoumat okolí, testující jestli to nebyl nějaký trik jak mě odlákat - a pak mi došlo jak jsem stupidní. Kdy by se vůbec snažil o přeprogramování hry jako je tahle. Asi tak za patnáct vteřin se na obrazovce objevila další zpráva a stejně jako předtím se jednalo o již existující frázi: "Jít do vůdcova doupěte? ANO/NE". Na moment jsem se zastavil, zvažující co bych měl zvolit a jak by hra zareagovala, když mi došlo že zkrátka nemůžu zvolit ne. Zhluboka jsem se nadechl, stiskl ANO a obrazovka se změnila v bílou se slovy "Úsvit Nového Dne" s podtextem " I I I I I I I I " pod tím. To, kam jsem byl poslán, mě naplnilo strachem jaký jsem ještě nezažil.

Jediný způsob jakým bych mohl popsat to, jak jsem se cítil, byl nepředstavitelný pocit deprese téměř nezměrné. Normálně na deprese netrpím, ale to co jsem pocítil tady - ani jsem neměl tušení že to lze - bylo to až zvráceně silná přítomnost něčeho, co vypadalo že mě zcela paralyzuje.

Objevil jsem se v nějaké podivné twilight-zóně Clock Townu. Vyšel jsem z Clock Tower (tak jako normmálně když začínáte 1. Den) jen abych zjistil že všichni obyvatelé byli pryč. Většinou i s poruchou 4.Dne můžete najít alespoň stráže a psa, který venku pobíhá kolem věže - ale tentokrát byli všichni pryč. Jejich nepřítomnost byla nahrazena pocitem, že tam něco je, tam kde jsem i já a sleduje to každý můj pohyb. Měl jsem u svého jména čtyři životy a Hero's Bow, v tu chvíli jsem však neměl strach o svého avatara, mojí postavičku, ale i sám o sebe, jako by mi hrozilo skutečné nebezpečí. Pravděpodobně věc, která mi naháněla opravdu hrůzu, byla ta hudba - Song of Healing, hrající přímo v srdci děje hry, ale pozpátku. Hudba zesílila, budova se zvětšila, jako by na vás mělo každou chvílí něco vyskočit, ale nic se nestalo, přesto mi však neustále se opakující smyčka začala lézt na mozek.

Od této chvíle jsem slyšel tichý smích Happy Mask Salesmana v pozadí - dost tichý abych pochyboval, zda jsem ho skutečně vůbec zaslechl, ale dostatečně hlasitý aby mě udržoval v odhodlání ho najít. Díval jsem se do všech čtyř zón Clock Townu, ale nic jsem nenašel... Nikoho. Chyběly nápisy, West Clock Town jsem musel projít vzduchem, celý areál se zdál být jaksi... Zlomený.

Plný zlomené beznaděje. Když se pozpátku hrající "Song of Healing" přehrála asi popadesáté, pamatuji si jen že jsem stál uprostřed South Clock Town, zjišťující že jsem se ještě nikdy necítil ve videohře tak opuštěný, tak sám.

Jak jsem tak procházel městem duchů, nevěděl jsem jestli to bylo kombinací podivných textur, atmosféry a děsivé melodie, kdy jemná hudba byla přerušována, alle já jsem byl téměř na pokraji slz, i když jsem nevěděl proč. Málokdy jsem brečel, ale něco mě vtáhlo sem a celá ta mocná scenérie... Byllo toho na mě zkrátka moc.

Pokusil jsem se opustit Clock Town, ale pokaždé když jsem chtěl vyskočit, obrazovka zčernala a já jsem se ocitl v další části Clock Townu. Snažil jsem se hrát Ocarinu, chtěl jsem utéct a nechtěl jsem být tady, ale pokaždé, když jsem hrál Song of Time nebo Song of Soaring, jen to ohlásilo "Tvé tóny znějí do dálky, ale nic se neděje." Od této chvíle bylo očividné, že mě hra nechce pustit, ale neměl jsem tušení z jakého důvodu mě to tam drželo. Nechtěl jsem jít dovnitř do budov, cítil jsem že bych tu byl vystaven čemukoli co tam na mě mohlo číhat. Nevím proč, ale napadlo mě, že možná kdybych se utopil v Laundry Pool, mohl bych se konečně objevit někde jinde.

Jak jsem se zaměřil a rozeběhl k bazénu, v tu chvíli se to stalo. Link se chytil za hlavu a obrazovka blikla na malý mmomentt na Happy Mask Salesmana, smějícího se na mě - ne na Linka - ale na mě se Skull Kidovým křikem znějícím v pozadí a když se obrazovka vrátila, zíral jsem na sochu Linka hrající píseň Elegy of Emptiness. Zakřičel jsem když ta věc na mě zírala zpátky s bažícím výrazem. Otočil jsem se a utíkal ven a zpátky do South Clock Townu, a k mé hrůze mě ta debilní socha pronásledovala tou jedinou možnou cestou. Často, v různých intervalech, animace zobrazila sochu přímo za mnou. Bylo to jako by mě ta věc naháněla, nebo hůř - do hajzlu, nechci to ani říct - lovila mě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama