Happy Puppet Syndrome

15. června 2018 v 17:05 | ticcichristine
Mysleli jsme si, že je to jednoduché. Ubrat několik chromozomů, pospojovat je, umístit je támhle a támhle a jo, perfektní člověk je na světě. Stále si nejsem tak zcela jistý co se pokazilo. Možná chyba ve výpočtech? Ve sledování výzkumu?
Možná v něčem, co bylo nad rámec našeho chápání a mimo naší kontrolu.

Kdo ví?

My (já a několik mých kolegů) jsme byli velice zaujati lidskými emocemi. Vztek, zoufalství, euforie. Bylo by možné lidskou mysl uzamknout do jedné vybrané emoce? Uzamknout mysl v čistě euforickém stavu, aniž by nebylo stopy po sebemenším projevu vzteku či smutku? Teoreticky vzato, ano.
Nebudu vám podrobně popisovat celou proceduru experimentu. Nechci si to celé znovu opakovat a mám pocit, že kdybych přeci jen musel vše vylíčit, zešílel bych.

Udělali jsme hrozné věci. Opravdu strašné.

Byli jsme mladí a cílevědomí. Zkrátka a dobře, nic nás nemohllo zastavit a stejně tak nám nikdo nemohl říct, že se mýlíme a děláme špatnou věc. Byli jsme neomylní, nadšení naším cílem a sebejistí celkovou dokonalostí plánů.

Vše co prozradím je, že jsme měli k dispozici několik kmenových buněk, ze kterých jsme uměle vytvořily plody a pak jsme si přitom lehce pohráli s genetikou. Experiment byl nazván "The Angel Man Project" a naším cílem bylo vytvořit bytost, která by cítila pouze radost a štěstí.

Něco se ale pokazilo.

Něco se příšerně pokazilo.

Polovina subjektů náhle a bez jakékoliv příčiny zemřela. Zbývající polovina byla odporně znetvořená. Tři se však narodili zcela v pořádku. Perfektní, pomysleli jsme si. Mentálnně schopný člověk, jehož mysl je uzavřena v euforickém stavu. Byli perfektně normální až do jejich osmnácti měsíců (Cca roka a půl - pozn.překladatele). V té době se začaly objevovat první symptomy. Špatná koordinace pohybu, problémy se spaním a příjmem potravy, zpomalené reakce. Samozřejmě, všichni do jednoho jsme v hloubi duše panikařili, ale zvenčí jsme zůstali nedotčeně klidní a pokračovali jsme v projektu.

Tehdy jsme měli skončit. Měli jsme ten projekt ukončit, zastavit, zkrátka zničit. Měli jsme ty subjekty vzít, uspat je, spálit je na popel a laboratoř navždy zavřít.

Ale pokračovali jsme.

Okolnosti se ale pouze horšily. Pohyb subjektů se stal trhaným a stále více ojedinělým - navíc stále nedokázaly mluvit, i když se smály - a to poměrně často. Tím myslím, velice často. Nebyl to šťastný smích, ale tichý, skoro až nervózní smích, který téměř nikdy neustával. Bez ohledu na to, kolik nátlaků a bolesti bylo na subjekty vyzkoušeno, oni na nás stále nepřetržitě zírali a smáli se, jako kdyby nás vyzývali ať si to tedy zkusíme, to jim skutečně ublížit.

Očekávali jsme, že subjekty se budou rychle učit - opak byl však pravdou. Jejich mentální vyspělost byla hluboce pod úrovní. Nedokázaly ničemu věnovat pozornost déle než pár minut, poté chytily záchvat smíchu. Ale my jsme poračovali, doufající že všechny tyto symptomy odezní až děti - subjekty - budou starší.

Symptomy jsme pojmenovali následovně: Happy Puppet Syndrome, protože jejich bezduché pohyby působily, že děti vypadaly jako loutky zavěšené na provázcích.

Po pěti letech celého projektu jsme dospěli k závěru, že už neexistuje sebemenší naděje. Nedokázali jsme i nadále snášet jejich nepřetržité chichotání, jako kdyby ty děti věděly něco, co my ne - jako kdyby mezi sebou měly nějaký tajný vtip. Dívat se na dítě, které se třese, čas od času sebou škubne a hihňá se u toho je věc, která vás poznamená a pronásleduje ve snech. Dva moji kolegové už skončili, neboť nebyli schopni to vydržet ani o chvilku déle. Už jsem o nich nikdy neslyšel - s největší pravděpodobností jsou mrtví.

Děti nemluvily po celých pět let. Jen se neustále chichotaly tím jejich zpropadeným smíchem. Šli jsme jim dát snídani a všechny do jednoho na nás zíraly, jejich obrovskýma očima, škubající, pochechtávající se, aniž by z úst vypustily jediné slovo. Položili jsme před ně talíře s jídlem a odešli. Jídlo bylo napuštěné jedy, které měly naše subjekty tiše a bezbolestně zabít. Bolelo nás to udělat, zabít je a zničit tak veškerou práci, jež byla do výzkumu vložena - ale muselo tomu tak být.

Nicméně, nemělo to být tak snadné jako jsme plánovali.

Když jeden z mých kolegů položil jídlo před jednoho z chlapců, smích rázem ustal. Ticho bylo tísnivé a nabíralo hrozivých rozměrů. Chlapec vzhlédl, jeho oči potemněly s výrazem smrtelné vážnosti a po doposud neustávajícím smíchu nebylo ani památky. Co chvíli sebou jedno z dětí škublo, ale nepřestávalo zírat. Nikdo z nich nepřestával uhrančivě zírat na mého kolegu, který byl v takovém šoku, že naprosto nebyl schopen se pohnout. Já a moji kolegové jsme měli v ruce pero a papír, připraveni si zapisovat poznámky. Náhle onen kolega spadl na kolena, chytil se za hlavu a začal z plna hrdla ječet. Vypadalo to, že je vystaven nevýslovné bolesti. Já a zbytek mých kolegů jsme tím vším byli tak překvapeni, že jsme jen zůstali ztuhle sedět a celé to sledovali. Spadl na podlahu a mezi jekotem bylo možné rozeznat i nadávky. Párkrát sebou divoce škubl a poté jeho tělo zůstalo nehybně ležet na podlaze.

Silou vůle jsem sám sobě zabránil pozvracet se - na rozdíl od některých kolegů. Na tom, co se stalo, bylo něco špatně - něco nenormálního. Temná aura jako by se vznášela všude kolem nás. Okamžitě jsme uzavřeli všechny vchody. Chlapec přestal, podíval se na dveře a zasmál se. Upadl na zem, škubající a hýkající smíchem, ze kterého mi hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Zbylé dva subjekty udělaly totéž. Po pár minutách se subjekty hbitě zvedly, stále se smějící a cukající.

Světla zhasla. Slyšel jsem lomoz, tříštění skla, křik. Nejděsivější věcí z toho všeho byl ten zatracený šepot, následován společným smíchem a chichotáním. Když proud opět naskočil a světla se rozsvítila, subjekty byly pryč. Dva moji kolegové leželi na zemi vedle mě, bez sebemenšího pohybu. Jejich těla byla podivně zdeformovná do všemožných úhlů, krev jim crčela z pootevřených úst. Na první pohled to vypadalo, že jsou mrtví - nejevili žádné známky života. Ale když jsem se k nim sklonil, mohl jsem slyšet tiché hihňání. Přešel jsem tedy k dalšímu - žádný puls, ani dech, ale stále se tiše smál.

I přesto že subjekty byly pryč, stále jsem cítil, jako když mě něco pozoruje. Něco co bylo v koutku mého oka, šmouha, o které mé podvědomí vědělo, že tam je ale já ji nikdy nemohl vidět a zachytit.

Já a jeden zbývající kolega jsme vše okamžitě uzavřeli. Než jsme odešli, zničili jsme veškeré naše poznatky k výzkumu, zamkli a zabarikádovali laboratoř. Ztratil jsem se všemi veškerou komunikaci - nejspíš jsou již všichni do jednoho mrtví.

Stále se cítím, jako bych byl sledován. Stále slyším ten smích, ten špot, pokaždé když spím a někdy dokonce i když bdím. A když tomu tak je, utíkám. Zvednu se a uteču z toho místa, kde se právě nacházím, ať uuž je to kdykoliv. Kvůli tomu nejsem schopen na jednom místě zůstat déle než pár dní.

Šíří se to. Ostatní děti byly viděny se stejnými symptomy. Nemám tušení jak se to šíří... Nemělo to být něco, co se mělo nějakým způsobem šířit dál. Někdo někde udělal něco s disjunkcí (oddělením) patnáctého chromozomu, a to udržovalo lidi šťastné a v temnotě, prozatím. Onemocnění bylo pojmenováno "Angleman Syndrome". Tito nakažení zplozenci však nejsou nebezpeční. Přesto vím, že původní se stále někde skrývají.

Vím že si pro mě jdou. A také vím, že mě najdou. Jsem s tím smířený. Je to následek toho, že jsem se tak krutě pokoušel zasahovat do přírody. Nechávám tu tento dopis jako varování. Pro vás si také přijdou. Jdou si pro každého z nás. Pokud někdy uslyšíte smích a šepot, který je téměř na hranici vašeho doslechu, utíkejte. Pokud někdy budete mít pocit, že je tu něco, co vám stále uniká a sleduje vás, v tom nejzašším koutku vašeho oka, ale nejste schopni to čistě spatřit, utíkejte.

Nezahrávejte si s níčím, co vám nenáleží, s něčím, na co nemáté sebemenší právo. Dokonce i andělé mohou být andělé v převleku. Nevyhledávejte mě - Jsem šťastný jako mrtvý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama