Mr. Widemouth

Sobota v 17:32 | ticcichristine
//Mr. Widemouth je tu! omlouvám se, ale co se týče Clockwork jsem ještě nebyla schopná se dokopat k tomu to přeložit. :D Enjoy! :3

Během mého dětství byla má rodina jako kapka vody v rozbouřené řece, nikde jsme nezůstali nijak dlouho. Usadili jsme se na Rhoad Islandu když mi bylo asi tak osm let, a tady jsme zůstali až do doby než jsem odešel na kolej v Colorado Springs. Většina z mých vzpomínek je zakořeněna v době, kdy jsem pobýval na Rhoad Islandu, ale sem tam se mi vynořily rozostřené útržky vzpomínek na dobu, kdy jsme neustále měnili bydliště a já byl mnohem mladší.

Většina těchto vzpomínek je nejasná a k ničemu. Hra na babu na dvorku s jiným klukem odvedle ze Severní Karolíny, snaha o to postavit raft a přeplout malý potok který byl nedaleko našeho apartmánu v Pensylvánii a tak dále. Ale je tu jedna část vzpomínek, která byla čistá jako čiré sklo, jako kdyby se to stalo včera. Často jsem se divil zda-li nejsou tak jasné vzpomínky pouhým snem během dlouhodobé nemoci, kterou jsem prožíval v té době na jaře, ale v hloubi duše vím, že jsou skutečné.

Žili jsme zrovna v domku na předměstí dál od metropole Nového Vineyardu, Maine, populace 643 lidí. Bylo to příliš velké stavení, dokonce i pro tříčlennou rodinu. Byla tu čísla pokojů které jsem ani neviděl za těch pět měsíců co jsme tam bydleli. Na jednu stranu to zbytečně zabíralo místo, ale byl to jediný dům na prodej v té době, alespoň bez hodinové jízdy do tátovy práce.

Den po mých pátých narozeninách, jsem přišel dolů s horečkou. Doktor mi řekl že mám mononukleózu, což znamenalo žádné hry a horečky ještě alespoň následující tři týdny. Bylo to hrozně blbé načasování na to být jen v posteli, byla zrovna doba, kdy jsme si pakovali věci do Pensylvánie a většina mých věcí tím pádem byla už pobalená v krabicích a můj pokoj byl ponechán pustý a prázdný. Máma mi nosila zázvorovou limonádu a spoustu knih, což byl po následujících pár týdnů můj hlavní zdroj zábavy. Nuda jako by nedočkavě nakukovala zpoza rohu svou ošklivou hlavou a čekala na příležitost.

Už si přesně nevybavuji jak jsem potkal Mr.Widemoutha. Myslím že to bylo pár týdnů poté co mi bla diagnostikována mononukleóza. Moje první vzpomínka na to malé stvoření byla zda má nějaké jméno. Řekl mi abych mu říkal Mr.Widemouth, jelikož jeho pusa byla vskutku obrovská. Abych řekl pravdu, na jeho vzhledu mi připadala celá hlava tak nějak větší v porovnáním s jeho tělem - velké oči, zakřivené uši... Ale jeho pusa byla největší.

,,Vypadáš trochu jako Furby." Řekl jsem mu mezitím co on si prohlížel jednu z mých knih.

Mr.Widemouth přestal a zmateně se na mě zadíval. ,,Furby? Co je Furby?" Zeptal se.

Pokrčil jsem rameny. ,,No víš, to je taková hračka. Malý robot s velkýma ušima. Můžeš o ně pečovat a krmit je, téměř jako živá domácí zvířátka."

,,Oh." Mr.Widemouth se vrátil k jeho původní aktivitě. ,,Nic takového nepotřebuješ. Není to totéž jako mít skutečného přítele."

Pamatuji si jak Mr.Widemouth pokaždé zmizel, když se mamka zastavila v pokoji aby se podívala jak mi je. ,,Lehávám si pod tvou postel," vysvětlil mi Mr.Widemouth potom. ,,Mám strach že kdyby mě tvoji rodiče viděli, už by nás nenechali si spolu dál hrát."

Během prvních několika dní jsme toho moc nedělali. Mr.Widemouth si jen prohlížel mé knihy, fascinován obrazy a příběhy které obsahovaly. Třetí nebo čtvrté ráno po tom, co jsem Mr.Widemoutha poznal, mě pozdravil se širokým úsměvem na tváři. ,,Mám novou hru kterou si můžeme zahrát." Řekl mi. ,,Musíme s tím počkat, až když tě tvá máma naposledy zkontroluje, protože nás nesmí vidět. Je to tajná hra."

Poté co mi matka přinesla nějaké další knihy a sodu jako obvykle ve stejný čas, Mr.Widemouth se vyplížil zpod postele a cuknul s mojí rukou. ,,Musíme jít do pokoje který je až na druhé straně chodby," řekl. Nejdřív jsem se zdráhal jelikož mi rodiče výslovně zakázali opouštět mou postel bez jejich svolení, ale Mr.Widemouth mě přemlouval tak dlouho dokud jsem nepovolil.

Pokoj na konci chodby neměl žádný nábytek ani tapetu. Jediná věc která tu byla, bylo okno nacházející se přímo naproti dveřím. Mr.Widemouth se prohnal na druhou stranu pokoje a silou okno otevřel. Potom mě navedl abych se podíval na zem pod oknem.

Byli jsme v druhém poschodí domu, jenže dům byl postaven na kopci a z této strany se lehce svažoval, nebylo by proto těžké z okna při větším náklonu vypadnout. ,,Rád si tu hraji," začal Mr.Widemouth. ,,Předstírám že je tu pod oknem velká, měkká trampolína a tak skočím. Pokud si to budeš hodně silně přát a představovat, můžeš se snášet lehce jako pírko. Chci aby sis to vyzkoušel."

Bylo mi pět let a měl jsem horečku, takže mojí dětskou myslí se mihl jen lehký náznak skepticismu a zvážil jsem možnosti. ,,Je to velký spád."

,,Ale to je všechno součást zábavy. Nebyla by žádná zábava kdyby to byl jen malý spád. Kdyby to bylo takhle tak to bys rovnou mohl skákat na obyčejné nudné trampolíně"

Pohrával jsem si s tou myšlenkou, představoval jsem si sebe jak letím tenkým vzduchem a odrazím se až zpět do okna od něčeho, co obyčejné lidské oko není schopno postřehnout. Ale realista ve mně nakonec zvítězil. ,,Možná jindy," řekl jsem. ,,Myslím že nemám dostatek představivosti, mohl bych si ublížit."

Obličej Mr.Widemoutha se na moment zkroutil v zuřivosti, ale jen na krátký okamžik. Vztek vystřídal výraz zklamání. ,,Když to říkáš," řekl. Zbytek večera pak už strávil pod mou postelí, tichý jako myška.

Následujícího rána se Mr.Widemouth objevil s malou krabičkou. ,,Chci tě naučit žonglovat," řekl mi. ,,Tady jsou nějaké věci které můžeš použít k procvičování, než tě začnu učit."

Podíval jsem se do krabice. Byla plná nožů. ,,Moji rodiče mě zabijou!" Vyjekl jsem, zděšený že Mr.Widemouth přinesl do mého pokoje nože, když moji rodiče mi zakazují se toho vůbec dotknout. ,,Dostanu na zadek a budu mít zaracha tak na rok!"

Mr.Widemouth se zamračil. ,,S těmihle je to sranda, chci aby sis to zkusil."

Odstrčil jsem od sebe krabici pryč. ,,Já nemůžu. Dostal bych se do problému. Nože není bezpečné jen tak vyhazovat do vzduchu."

Lehké zamračení Mr.Widemoutha se nyní proměnilo v čistě zakaboněný výraz. Sebral si svou krabici s noži a zaplul pod postel, kde zůstal po celý zbytek dne. Začal jsem přemýšlet o tom jak často byl přímo pode mnou.

Začal jsem mít problém se spaním po tom, co mě Mr.Widemouth několikrát v noci vzbudil, že dal pod okno skutečnou trampolínu, která ale není ve tmě vidět. Vždy jsem to zamítl a snažil jsem se znovu usnout, ale Mr.Widemouth naléhal. Někdy zůstával u strany mé postele až do rána a nabádal mě k tomu, abych skočil.

Už to nebyla taková zábava si s ním hrát.

Jednoho rána za mnou máma přišla a řekla, že mám její svolení jít se trochu projít ven poblíž domu. Myslela si, že čerstvý vzduch mi udělá dobře, zvláště potom co jsem byl tak dlouho nucen být jen ve svém pokoji. Celý šťastný jsem si obul botasky a vyběhl dozadu na lavičku a nastavil jsem se hřejícímu slunci.

Mr.Widemouth na mě čekal. ,,Mám pro tebe něco co chci abys viděl." Musel jsem mu věnovat zvláštní pohled, protože pak dodal: ,,Je to bezpečné, přísahám."

Následoval jsem ho k úzké lesní pěšině, která se táhla hlouběji do lesa. ,,Tohle je důležitá cesta," vysvětlil mi. ,,Měl jsem spoustu kamarádů v tvém věku. Když byli připraveni, vzal jsem je s sebou dolů touhle pěšinou, na speciální místo. Ty ještě připraven nejsi, ale doufám, že jednoho dne tě tam vezmu s sebou."

Vrátil jsem se do domu a divil se, co za speciální místo to může být.

Dva týdny po tom co jsem poznal Mr.Widemoutha byly všechny naše poslední věci naskládány do stěhovacího vozu. Budu sedět vedle svého táty celou tu dlouhou cestu až do Pensylvánie. Uvažoval jsem že Mr.Widemouthovi oznámím že se stěhujeme, ale i když mi bylo pět let, měl jsem podezření že jeho úmysly se mnou nebyly tak dobré, jak mi je představoval. Z toho důvodu jsem se rozhodl zachovat stěhování jako tajemství.

Já a můj otec jsme byli v náklaďáku ve čtyři hodiny ráno. Doufal že se zásobou kávy, balení energy drinků a nepřerušované jízdy bychom mohli do Pensylvánie dorazit zítra kolem oběda. Vypadal spíš jako typ člověka který by v klidu zaběhl maraton než někdo kdo bude muset zůstat sedět dva dny v klidu.

,,Je to pro tebe moc brzo?" Zeptal se.

Přikývl jsem a opřel jsem si hlavu o okýnko, doufajíc že se trochu vyspím než vyjde sluníčko. Ucítil jsem otcovu dlaň na mém rameni. ,,Tohle je poslední stěhování synku, slibuju. Vím že pro tebe to musí být těžké, zvlášť po tom co jsi byl tak nemocný. Až tvůj taťka dostane povýšení, budeme moct se někde usadit a najdeš si kamarády."

Otevřel jsem oči jak jsme odjížděli z příjezdové cesty. Viděl jsem siluetu Mr.Widemoutha v mém pokoji. Stál nehnutě dokud nebyl náklaďák připraven odbočit na hlavní silnici. Žalostně zamával krátké sbohem, v dlani držel řeznický nůž. Nezamával jsem zpět.

O několik let později jsem se navrátil do New Vineyardu. Kus pozemku na kterém stál náš dům byl prázdný, vzhledem k tomu že dům shořel, pár let po tom co jsme se odstěhovali. Čistě ze zvědavosti jsem sledoval cestičku o které mi Mr.Widemouth kdysi vyprávěl. Jedna moje část čekala, že na mě vyskočí zpoza stromu a vyděsí mě k smrti, ale tak nějak jsem cítil že Mr.Widemouth byl pryč, vázán k domu který již neexistoval.

Cestička končila na New Vieyardském hřbitově.

Nemohl jsem si nevšimnout že většina hrobů, které zde stály, byla dětská.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama