The Bloody Painter

17. září 2017 v 15:08 | ticcichristine
//Okay, Bloody Painter. Upřímně jsem chtěla přeložit Clockwork, ale problém je že její Origin story se mi kamsi zatoulala a já jsem líná to nyní hledat. XD Takže tady máte BP a enjoy! x)

Tohle je 14 letý Helen. Jeho černé kruhy pod očima působí dojmem, jako by se už dlouho pořádně nevyspal. Nestaral se o jeho rozcuchané černé vlasy, vzhledem k tomu že se strašně nerad zdržoval sám se sebou - je to zbytečné.

Seděl v zadní části třídy, vedle okna; vždy tam v tichosti seděl a kreslil si, bylo to pro něj vším podstatným. Nerad se socializoval, což z něj dělalo samotáře.

Byla tu jedna osoba, která po škole byla opět sražena k zemi. Byl to Tom, který byl neustálou obětí šikany - ne snad proto že by se už předtím nesnažil s tím něco udělat, bylo to prostě tím že ho lidé kolem neměli rádi. Stávalo se to často, ale Helen si na to zvykl. Přesto že se cítil špatně kvůli Tomovi, nechtěl do toho zasahovat, bylo to nepříjemné.

Během přestávky, Judy řekla že jí chybí hodinky, přičemž se je pokoušela najít. Helen se ani nesnažil jí pomoct hledat, vzhledem k tomu že mu do toho vůbec nic nebylo. Náhle někdo zahlédl se něco blýsknout v Helenově tašce.

,,Co to je?" Zeptal se Ban a sáhl do jeho tašky, ze které vytáhl hodinky vykládané falešnými diamanty. Helena velmi překvapilo co uviděl, nebyl si totiž vůbec vědom jak se ty hodinky dostaly do jeho batohu.

,,Ah, to jsou mé hodinky!" Judy dostala od Bana zpět hodinky po této situaci. Oba dva se na Helena podivně dívali.

,,Já to nebyl." Řekl Helen aniž by jen o kousek zvedl hlavu od notebooku do kterého si maloval.

,,Jo jasně." Řekla Judy a vyšla ze třídy, Ban jí následoval.

Následujícího dne, jako obvykle, Helen seděl vzadu v lavici a kreslil si. Cítil že atmosféra kolem něj není tak úplně správná; lidé si o něm začali šeptat a někteří ho nazývali "zlodějem". Neobtěžoval se cokoli vysvětlit, věděl že by to beztak bylo zbytečné.

Jak plynul čas, Helen se stal novou obětí šikany - vše co teď udělal bylo zveličováno. Nelíbilo se mu to, ale nevzdoroval. Uzavíral city do svého srdce a zůstával tichý.

Až do jednoho dne, kdy Ban přišel k jeho lavici a sebral mu blok s nedokončenou kresbou. ,,Vždycky si tu čmáráš tyhle nesmysly." Řekl Ban jak z bloku vytrhal několik stránek s obrázky, které rozcupoval na kousky, čekající na Helenovu reakci. To už bylo přes čáru, všechny ty pocity které v sobě zadržoval vyplavaly na povrch. Praštil Bana přímo do obličeje a začal se s ním bít. Helen ale nebyl nijak silný, proto byl v momentě zmlácený. Ostatní studenti se na bitku přišli podívat, ale nezastavili to; někteří ho dokonce uhodili do obličeje či břicha.

Hned co zazvonilo, všichni přestali dělat co doposud dělali a šli se posadit na svá místa než přijde učitel. Helen se vrátil na své místo jako by se nic nestalo. Učitel přišel do třídy chvilku poté.

,,Bože můj, Otisi (Helen), co se ti proboha stalo?!" Helen měl spoustu viditelných modřin kterých si učitelka všimla hned co vešla do třídy. Všichni se na něj otočili, čekající na jeho odpověď mezitím co ho probodávali vražedným pohledem.

,,Spadl jsem ze schodů, paní učitelko." Řekl a zároveň s tím zmizely i nevraživé pohledy.


Poté co se vrátil ze školy domů, rodiče se ho také ptali co se mu stalo, Helen ale zopakoval tu stejnou odpověď. Modrá bunda kterou měl na sobě zakrývala víc modřin než bylo jen na jeho obličeji. Jeho rodiče tomu bez váhání uvěřili. Obvykle když se ho rodiče zeptali jak bylo ve škole tak řekl, že fajn. Přesto lhal o tom že má spoustu přátel, se kterými si užívá každý den. Helen odmítl říct jeho rodičům pravdu - nechtěl aby si o něj dělali zbytečné starosti.

O pár měsíců později, Helen si již přivykl na negativní komentáře o něm, i na to jak se do něj všichni strefovali - ať už slovně či fyzicky; byl vůči těmhle věcem nyní zcela immuní. Proč vlastně on? Čím si to všechno zasloužil? Teď už to bylo jedno. Všechno mu už bylo jedno.

,,Ahoj, jsi tu?" Helen obdržel zprávu od neznámého uživatele na Facebooku.
,,Kdo jsi?" Odpověděl.
,,Jsem Tom, tvůj spolužák." Tom se s ním nikdy předtím nebavil, takže tohle ho poněkud překvapilo.
,,O co jde?" Zeptal se Helen.
,,Uhm... Jsi v pořádku?"
,,Do toho ti nic není." Odsekl Helen na Tomovu otázku. Tom psal nějakou dobu, než odpověděl.
,,Poslyš, já vím jak se teď cítíš, jak ti je. Jsem ve stejné situaci jako ty. Fakt ti chci pomoct, ale nemůžu... Promiň." Po tomto, Tom a Helen si spolu psali dlouho a Helenovi už bylo o poznání líp že Tomovi řekl o tom čím si teď prochází. Mohl dokonce vtipkovat, často používal ":)" aby ukázal jeho štěstí. To bylo poprvé co si myslel, že má kamaráda.

Bylo horké slunečné odpoledne. ,,Po první hodině se sejdeme na střeše. Potřebujeme si promluvit, neptej se o co jde." napsal Tom předešlou noc. Následujíc jeho instrukce, Helen se setkal s Tomem na střeše. Zamával mu a zamířil přímo k němu.

,,Čau Tome. Co se děje kámo?"

,,Uhm... Musím ti něco říct... Něco důležitého." Řekl Tom s vážným výrazem. ,,Pamatuješ si na ten incident s ukradenými hodinkami?" Jak na to mohl Helen zapomenout? Díky tomu začal jeho boj, šikana, problémy. Přikývl na znamení že si to pamatuje. ,,Byl jsem to já." Tom sklopil pohled dolů, příliš se bál podívat se mu do očí.

,,COŽE?!" Vyjekl Helen v šoku.

,,Já jsem ukradl Judyiny hodinky a obvinil jsem tě žes to ukradl."

,,Proč jsi to udělal?"

,,Když ses stal novou obětí šikany, mně už dali pokoj." Tom se ušklíbl. Bohužel je pravdou, že když se střed zájmu zaměřil nyní na Helena, Tom měl pokoj. Je jako opuštěná hračka. Pro něj je to naprosto perfektní. Dokud bude mlčet, bude mít ve škole pokoj. Uspěl; tenhle plán mu vyšel dokonale.

Helen ho popadl za límec a dostrčil ho na okraj střechy. Tom uklouzl a spadl ze střechy. Helen okamžitě popadl jeho ruku a snažil se ho vytáhnout zpět nahoru, ale Helen neměl takovou sílu.

,,Je mi to tak moc líto." Tom spadl. Helen zavřel oči, příliš zděšený než aby se podíval co se stane. Nedokázal si představit co se jednomu stane po pádu z šesti patrové budovy. Poté co přijeli policisté, měli s Helenem rozhovor. Byl však událostí natolik otřesen že nebyl schopen o tom říci jediné slovo.

A tak se znovu stal Helen středem zájmů v konverzacích studentů. Někteří lidé si mysleli že Helen strčil Toma ze střechy, většina z nich si ale myslela, že Tom spáchal sebevraždu a Helen ho nestačil zachránit, protože viděli jak popadl Tomovu ruku předtím než upadl.

Helen toho večera zůstal zamčený ve svém pokoji.

Brečel, celý se třásl a nemohl se zbavit pocitu viny který ho naplňoval. Potřebuje se uklidnit, když tu náhle mu hlavou problesklo: "Není to moje chyba že Tom zemřel. Zasloužil si zemřít." Díky tomu se cítil ihned lépe a hrozný pocit viny také zmizel. Helen se děsivě usmál. ,,Tom dostal svůj trest... Ale teď je čas aby zaplatili i ostatní, nebo ne?" Z jeho vzlyků se stal smích, prořezávající ticho okolní temnoty.

Jeho spolužáci se rozhodli na Halloween uspořádat párty, ne však na oslavu Halloweenu. Měli přijít jen jejich přátelé. Samozřejmě, Helen nebyl na párty pozvaný. Den před Halloweenem si Judy s Maggie psaly na Facebooku. Obě dvě bydlely na školní koleji a Judyin pokoj byl hned vedle Maggiina.

09:03 - Judy: Kdo všechno přijde na zítřejší párty? Už se tak těším! :D
09:03 - Maggie: Asi většina naší třídy. Psala jsem ale hodněkrát Banovi a přesto, že si všechno přečetl, neodpověděl. Co s ním je sakra?
09:04 - Judy: hmm, pravděpodobně má jen nějakou práci.
09:06 - Maggie: Děje se něco divného... Slyšela jsem kroky jak u mých dveří dlouho někdo chodil... Myslím že někdo obchází celou kolej.
(Použitím kukátka Maggie zahlédla něco neobvyklého...)
09:07 - Maggie: Bože můj! Za mými dveřmi je kluk který má na obličeji bílou masku, modrou bundu a v ruce má nůž! PROBOHA A JE CELÝ OD KRVE!
09:07 - Maggie: K**va! Klepe na moje dveře!
09:08 - Maggie: o můj bože, o můj bože!
09:08 - Judy: Uklidni se a najdi zbraň nebo něco čím se můžeš chránit!
09:09 - Maggie: Otáčí klikou! Uf, ještě že jsem to zamkla...
09:09 - Maggie: Bojím se!
09:09 - Judy: Maggie
09:10 - Maggie: Co mám udělat?!
09:10 - Judy: Maggie poslouchej
09:10 - Maggie: ZACHRAŇ MĚ, POTŘEBUJU POMOC!
09:10 - Judy: Maggie, uklidni se
09:10 - Judy: Maggie
09:11 - Judy: Maggie?
09:11 - Judy: Jsi tu?

Zpráva se ukázala jako přečtená, ale Maggie na ni neodpověděla. Náhle Judy uslyšela jak se dveře od jejího pokoje otevírají. Jen co se otočila, ucítila příšernou bolest v jejím žaludku. Ona zakrvácená osoba, která měla bílou masku a modrou bundu, vnikla do jejího pokoje a pobodala ji.

Té noci, všichni studenti na koleji byli povražděni. Nikdo neví kdo zabíjel. Vrah použil krev obětí k malbě na stěny, přičemž většina kreseb byl jednoduchý smajlík ":)". Většina těl byla rozřezána na kusy, pro více krve. Helen Otis, obviněný, je však stále nezvěstný.

Nicméně, ve zprávách které si Judy s Maggie psaly, byla na Judyinu první zprávu v 09:03 napsána odpověď.

11:15 - Judy: Netěš se na zítřek, protože žádný zítřek nebude. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama